Kdybych Kladno neznal, tak bych asi nic nepsal, možná jen to, že Kladno, jak ho známe ze starších fotografií snad ani takové není.
To by byl však omyl.

Je dobré si vyjít zasněženým okrajem města, vzít to kolem sletiště a sledovat, jak se industrie města pozvolna mění v krajinu.

Ve zdánlivé strohosti, opravené ohradní zdi, i jen ojíněný keř dokáže vykouzlit pocit klidu a pokoje. Pokoje bez lidí, bez lomozu, jen padající soumrak přináší klid lesa.

Vzdálenému, protože vysokému stožáru osvětlení fotbalového stadionu s příkrovem omšelých lipových haluzí, dodává poklid na obloze postávající stádo beránků.

Ojedinělý stvol břečťanu, padajícího přes zeď, vytváří se svým stínem v černobílém provedení dominantu obrazu, jehož podklad je sestaven z geometrických obrazců ohradní zdi.

Snímek po snímku se dají najít pohledy fotografa na místa, o která oko pocestného mnohdy ani nezavadí.

Nepsal bych to, jen mě to při prohlížení snímků samo napadalo, ale myslím, že právě tyto snímky napovídají, že hodnocení, „Tomu tedy nerozumím“ je neadekvátní, a narážejí na nepochopení autorova vnímání.
Albem nesoucím název „Místo narození Kladno“, uvozuje autor svoje reminiscence, kdy se na svět díval směrem vzhůru. Celý souboru fotografií, naznačuje, že jsou to snímky viděné jakoby přes okraj dětského kočárku.
V tom je kouzlo výpovědi.

Jiří Hokův opět potvrzuje, že patří mezi světovou fotografickou elitu

TOMU TEDA NEROZUMÍM