Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maminčina polévka z kapří hlavy

27. 12. 2008

Někdo lije olovo do vody, někdo, kdo málo ví, to dělá opačně, ale to není moc dobře. Někdo pouští lodičky ze skořápek s hořící krátkou svíčkou. Někdo rozkrojí jablko pro hvězdu, ne kříž. Jiný má jiné obyčeje, vánoční zvyklosti, různé sudé a liché počty.

I já mám jeden a donedávna jsem o něm nevěděl, že je to vlastně ona příslovečná železná košile zvyku. Je tajný, ryze soukromý. Není to zkrátka věc veřejná, schovává se v něm chvilkově veškerá intimita osobní. Proto ho nikdy neprozradím. Nebo jenom málo, ale nevykecám. Je můj a mé ženy. Byl můj a i mé předchozí ženy a možná, že právě vy to děláte stejně, jenže stejně jako já nevíte, že je to stejný zvyk jako krájet plody jabloní. Odpoledne štědrých dnů, kdy jsem přestal večeřet u tabule mých rodičů, si jsou podobná jako vejce vejci. Odnáším si kolem čtvrté z kuchyně mojí mámy polévku z kapří hlavy. ObrazekDělá to stejně moje žena a budu se opakovat, když řeknu, že to dělala stejně i moje první žena. Je šest odměřeno přesným radiovým časem odněkud ze Stuttgartu. Nalíváme si, nechci se opakovat, a tak jen pro pořádek, že je to asi s každoudalšíženou stejné, do fajnových skleniček tekutinu na přípitek. Připijíme si a pak už to přijde… Polévka z kapří hlavy, tři naběračky od mojí mámy, to pro mě a tři od jejího táty, to pro ní. Dobrou! Pak jíme tak nějak obřadně, aniž bychom si to zvlášť uvědomovali. Alespoň jednou do roka jíme obřadně. Projídáme se každý na zpátečku svým minulým domovem, a tak nějak samozřejmě a každý po svém v duchu myslíme na to, jaké to bylo, když jsme místo pantoflí a ponožek dostávali hračky jako vysněné klíče od virtuálních realit. Zcela obnažené dno od talíře oznamuje konec snění, konec vzpomínek a jako tečka tečkne smažený řízek. Z naší kuchyně, není na co vzpomínat. Řízek je náš – řízek je v nás a my rychle rozbalíme přidělené pantofle a ponožky, ponožky a pantofle pro rodiče balíme do igelitek Billa a spěcháme ověřit vzpomínky, co jsme si přečetli ve svých domovských polévkách z kapřích hlav. Zjišťujeme, že nic není jinak vzpomínky opět nelhaly. Všechno je stejné, tedy to sedí a je zaplaťpánbůh zatraceně v pořádku.

Se žaludkem plným domovské polévky z kapří hlavy a hlavou plnou čerstvě čitelných vzpomínek procházím ztichlým městem na půlnoční mši. Do končící štědrovečerní atmosféry na mě novozvykově štěkají opilé vchody do místních barů (místní nelejou olovo, jenom lejou). V chrámu páně poslouchám koledy a pomalu si uvědomuji sílu té štědrovečerní polévky a o to víc vzpomínám na vánoce od patnácti let zpět k nule. A chci velmi naléhavě vzkázat tomu pánovi, co mi dneska odpoledne z televize povídal jak byly za komančů vánoce víc než hrozné, ať se nezlobí a jde se svým kecem v klidu do prdele. Mně se za komančů nic moc nelíbilo, ale vánoce jo. To mi bylo jedno za koho jsou.

A ještě jiné věci mě napadaly při těch kázáních. Také mi napadlo, že si tu sešlost vyfotim a zmáčnul jsem. Spoušť … přišla hned potom v podobě bohočlověka s cedulkou Chrámová služba v prsou, co mě oslovil mým jménem a řekl kategoricky, že nemám povolení k fotografování. Kde vzal moje jméno, jak mohl vědět, že nemám povolení, kdo mu dal povolení oznamovat lidem, že nemají povolení, existuje tedy vůbec nějaké povolení, co pro něj mohu udělat pro to povolení. Ježišikristeproboha já žádné povolení vůbec nechci !!! Šel jsem tedy z kostela pryč. Uprostřed koledy. Bylo mi to líto a docela jedno, jen jsem se nehodlal vzdát skvělé maminčiny domovské polévky z kapří hlavy. Třeba by si ta kreatůra chrámová mohla přečíst z obsahu mého žaludku moje velmi osobní vzpomínky na vánoce za totáče a příležitostně je zase použít proti mně. Nebo proti někomu komukoliv. Nechci se opakovat, ale cítím povinnost pro úplnost říci, že při zpáteční cestě na mě opět štěkaly opilé vchody místních barů.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář