Právě tahle fotografie, má pro mne až sybolickou hodnotu. Vyfocená dívka je tatáž, která kouká v katalogu výstavy coby dvouletá z pootevřených domovních dveří. Má genetické srůsty na prstech horních končetin, stejně jako její sourozenci. Tehdy její bratr skočil tak nešťastně do batlavského jezera, že mu přerušená mícha nedovolila se postavit zpět na nohy. Dnes se mladý muž může pohybovat velmi omezeně a jen po kolenou. Lékaři sice říkají, že je to operovatelné, ale v Kosovu vyloučeno! Tehdy jejich otec se ukázal doma jen v den, kdy dostali podporu, aby rodinu obral o prachy na chlast a na měsíc zmizel někde v Prištině. Dodnes tento třicetidenní folklór trvá, jen jsou všichni o půl dekády starší.

Další přiběh bydlí na břehu batlavského jezera. Ne však již ve stanu, kde celá rodina před lety v zimě v létě žila. Zděné obydlí měl z rodiny toliko kůň. Dnes je ve stráni novostavba domku. Mohli jsme tedy s Honzou kolaudovat. Pan domácí nám moc děkoval, že jsme mu zařídili dotace na dům i dobré zaměstnání uklízeče na vojenské základně. Marně jsme mu vysvětlovali, že jsme jenom novináři bez přímého vlivu na osud jeho rodiny.

Po celou dobu našeho pobytu za námi vodil různé matky sedmi dětí a otce nemocných synů, abychom vyslechli jejich příběh a hlavně pomohli. Připadal jsem si jako nějaký šaman - zaříkávač a zároveň nepopsatelně trapně. Byly to naprosto výjmečné příběhy, jakých se po Kosovu válí tisíce. Bohužel!