Návrat byl opravdu dramatickej, tedy co se týče vlakovejch souprav. Zrovna jsme se vraceli nějakym eurosity, když na stejnou kategorii, ale ouplně jinde, spadl most a tekla krev a nám zvonily mobily a my jsme museli každýmu říkat tu radost, že žijem a navíc nic netušíme, že bychom neměli. Probudil jsem se v domácí posteli a telefonil mě přítel Petr Strnad z Londýna a já mu slíbil nějaký fotky z naší dovolený, abych netrpěl pocitem, že pastičkařím jenom v rámci rodiny. Tak tedy milý mladý Petře z Londýna, tady ti je posílám prostřednictvým mýho webu. Rozhod jsem se, že letos pojedu na vlastní pohon, tedy kolmo. Osedlali jsme s Marií bicykly a vyjeli z panelákovýho východu směr jižní kraje české. První místo bylo opravdu Veselí, tady nad Lužnicí, Přes Třeboň, kde jsem si rozbil držku na noze při cestě kolem Světa, jsme zamířili s mojí zákonitou rovnou jak český cikáni do Kanady. Taky český. Potom přes Slavonice (Maříž), Dačice, UNESCOTelč na Vranov nad Idyjí a trošku taky do Rakous a šup hned zpět. Potom jsme ti, ptáku Strnade, jeli na Pálavu, tedy přes Znojmo do Mikulova a odtud do Strachotína složit zase hlavu. Lednice -  vinice -  Valtice, jak se to rýmuje a bum sedmdesát kiláků za vodpoledne v nohách. Proč jen za vodpolko? Protože dopolko jsem musel nechat oře u rasa, ančto mu praskaly dróty v zadních bězích. A tak jsem během tý štrapáce, co pro nás smrtelníky představovala přes pět stovek tisícimetrovejch štrek, mačkal svoji pastičku olympusáckou jak magor správnej pravověrnej pastičkář. Fotil jsem všechno, co se jen pohnulo nebo zvostalo chvílu nehnutě stat. Tady ti tedy předefšema zveřejňuju výsledek a počítám s tvým komentářem. Fotograf jako fotograf...  hlavně, že se někde poznáme a někde i vůbec. Jinak ti ještě slibuju, že se na olympiádu ani nečíhnu, to proto, že ty kurvy v Česku nedodržujou ty lidský práva, jak vo tom furt melou. V tom maj ty politycí  fištróna! To s nima jedu.

Důležité: autorem fotografií, na kterejch jsem moje maličkost je autorka! Děkuji za pozornost